BIBLE

Při pročítání komentářů jsem našel i tato tvrzení:

Předmět: Naše víra
U mě je asi největší průšvih v tom, že nevěřim bibli. Myslíte si že když je celý svět v moci zlého, že nám ten zlý nechá perfektní návod jak z toho ven. Anebo ho využije k tomu aby další přived na zcestí?

Sice si nemyslím, že „zlý“ má prsty ve všem, ale moje zkušenost se zkoumáním kanonicity biblických knih mě vede k podobnému závěru. Je řada indicií, které vedou jednoznačně k otázkám typu: kdo určil co v Bibli bude a co bude odstraněno? Není neznámý boj minimálně mezi dvěmi skupinami soupeřícími o prosazení svých náboženských pojetí v době utváření pevných pozic církve.

Předmět: Poselství Bible
Při zkoumání textu je tedy skutečně zapotřebí být kritický, ne však za každou cenu podezřívavý z nečestných úmyslů překladatele. I kritika musí mít své opodstatnění, kritika bez opodstatnění je totiž v podstatě nevěřícnost.

Bible – oslavovaná, ale i obávaná kniha! Kdysi byla nazvána Knihou knih a také Královnou knih. Byla ale také pálena na hranicích a někdy zároveň s těmi, kdo se ji odvážili číst. Skutečně tato kniha obsahuje nějaké závažné poselství, nebo je to jen sbírka orientální moudrosti, příběhů a básní?

Svoje poznání jsem pro délku rozdělil na více menších částí.

Mnoha generacím se osvědčila jako spolehlivé vodítko životem. Pro některé lidi však byla i zdrojem nezměrného utrpení a tito lidé, k našemu údivu, byli ochotni je podstoupit. Proč? Byli ve své opravdovosti příliš tvrdohlaví nebo naivní? Šlo zde pouze o slepou víru ve vítězství pravdy, nebo se za celou touto scénou skrývá ještě něco většího? Předstihli snad někteří z nich svoji dobu natolik, že jejich současníci nebyli s to pochopit jimi zprostředkované hlubší duchovní sdělení?

Zásahy těch, kdo Bibli umlčovali, způsobily vždy značnou časovou prodlevu v opětovném hlubším chápání této knihy – géniové (pokud je chápeme jako lidi s nadprůměrnými tvůrčími schopnostmi) se totiž nerodí v každé generaci. A tak si mohli tito mocní vždy znovu a znovu zabezpečit „vládu svých věcí“. Nicméně tato „magická“ moc Bible dává těm, kdo ji milují, naději, že ke slovu přijdou další géniové, kteří budou chtít tomuto tajemství opět „přijít na kloub“. Doufejme, že se v dnešní, snad osvícenější době už nikomu nepodaří je umlčet.

V současné době začali lidé zaujímat k Bibli v podstatě dvě základní stanoviska. To první je tradiční, které se tvořilo a předávalo z generace na generaci v průběhu tisícileté křesťanské historie. Toto pojetí, v němž je Bible chápána jako posvátná, a tedy nedotknutelná kniha, je už značně zprofanováno a dožívá ve stále se úžícím kruhu křesťanů.

To druhé vzešlo nejen na půdě ateismu, silně ovlivněno tzv. vyšší kritikou, ale také na půdě vědy (nezaměňovat s kreacionismem). Tradiční náboženské pojetí je zcela odmítáno a Bible je chápána jako víceméně běžný starověký spis, silně zatížený tehdejšími představami, politickými názory a v neposlední řadě i lidskou fantazií. Ale i věda sama bojuje s neblahým sklonem, který určoval směr vývoje náboženských představ. Nastává doba, kdy stále se vyvíjející věda je nucena bořit nejen mýty náboženské, ale už i své vlastní produkty – mýty vědecké. A tak dodejme, že ono druhé pojetí vzešlo na půdě dřívější, převážně ateistické vědy. Věda sama totiž přiznává, že existenci Boha sice nelze vědeckou metodou dokázat, ale ani popřít. A tak chce-li kritik studovat obsah Bible skutečně objektivně, musí existenci Boha alespoň připustit. Navíc nemůže být pochyb o tom, že mezi Biblí a ostatními starověkými spisy je určitý rozdíl.

Zkoumání Bible v dnešní době mimo jiné potvrzuje, že géniové zabývající se zkoumáním Písma už na zemi skutečně byli. Tito lidé neměli k dispozici rozvinuté technologie vědeckého výzkumu, ale byli odkázáni víceméně jen na „selský rozum“. Přesto se jejich závěry velmi podobají některým současným poznatkům (pokud se zlomky jejich prací nebo výroků vůbec dochovaly). Jejich závěry bývaly oficiální církví často označovány jako heretické čili kacířské. Myšleny jsou některé tzv. racionalistické, nikoliv gnostické hereze. Tento termín má svůj precedent v raně křesťanských dobách, kdy probíhal konkurenční zápas mezi alexandrijskou školou, která inklinovala k mystice, a racionalistickou antiochijskou školou. Alexandrijská škola získala převažující vliv a určila následující směr vývoje křesťanství. Racionální výklad Bible začal být postupně potírán a jeho závěry označovány jako bludné. Tento vývoj měl svůj účel – racionalismus působil značnou nejednotu a stálé spory mezi soupeřícími skupinami křesťanů. Mystické skupiny nebyly tak hašteřivé, což se stalo jejich významným „trumfem“ při nástupu křesťanství k moci. Gnosticismus byl třetím základním, ryze mystickým proudem rané církve. Jeho výklad světa byl rámcově totožný s východní mystikou, čímž se dostával do evidentního rozporu s duchem Písma a postupně zanikl.

Přesto se ale nelze vyhnout střetu se závažnou námitkou: Je možné si ověřit, že děje a události popisované v Bibli jsou skutečně pravdivé? Jak si můžeme být jisti, že právě v této knize je vše zapsáno alespoň natolik věrně, že nelze propadnout omylu při jejím výkladu? Vždyť kolik problémů vzniká při překladu z dnes „mrtvých“, a tedy ne přesně známých jazyků! Jen za splnění tohoto předpokladu má totiž význam, aby se smysl jejího obsahu vůbec vědecky (racionálně) zkoumal. A navíc jak si můžeme být jisti, že pisatelé Bible nebyli jen blouznivci oklamaní nějakými manipulátory nebo demagogy, zvláště když narazíme na odporující si zprávy nebo na popisy událostí, které se jeví jako možné jen nějakým nadpřirozeným zásahem?

Bible by se mohla dochovat v dostatečně věrné podobě, aby byla racionálně zkoumatelná, za předpokladu že existuje Bůh, který je schopen se postarat o zachování takové věrnosti. Těm, kteří náboženství, a tedy i křesťanství, pokládají jen za jakousi psychologickou berličku v životních těžkostech, by asi bylo záhodno sdělit následující: Ačkoliv náboženství mnohdy berličkou skutečně je (většina lidí duchovně slabých, potřebuje a hledá v tomto ohledu pomoc – Mk 6:34 – a zde není nutné zdůrazňovat, jak snadno lze tohoto stavu zneužít), nelze podceňovat filozofické dilema, které z existence fenoménu Bible a křesťanství plyne, a které přemýšliví lidé po celou jeho historii museli řešit. Bible na rozdíl od Koránu, Véd a dalších spisů a navzdory dogmatům církevních učení nevede člověka k otrocké poslušnosti ani mystice, ale k racionálnímu myšlení. Tím je mimochodem dán i rozdíl mezi východní a západní mentalitou. Zatímco Asiat se spíš ptá jak, Evropana hlavně zajímá proč má dělat to či ono.

Existuje-li živý Bůh, jak tvrdí Bible, bylo by rozumné tento potenciální fakt ignorovat? Nebylo by naopak velmi žádoucí získat o Něm maximum pravdivých informací? Hledání Boha nemusí být vždy jen hledáním berličky v životních těžkostech, ale může být i reakcí na výzvu, jakou obsah Bible bezesporu je.

„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Žd 4:12-13)

Na častou otázku, kdo je autorem Bible, křesťané zpravidla odpovídají, že Bůh. S tímto tvrzením jsou ale spojeny nejrůznější představy o tom, jak své autorství vlastně realizoval. Až na malou část Bible, kdy došlo podle záznamu pravděpodobně k přímému nadiktování textu vyšší mocí, není problém autorství jednoduchou záležitostí. O Božím autorství tvrdí Bible např. toto: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha (je vdechnuto... inspirováno Bohem; Petrů, KB, PNS) a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě ... „ (2Tm 3:16)

Překlad původního řeckého slova pojmem inspirace se pro náš moderní jazyk jeví jako velmi výstižný. Například nelze tvrdit, že pokud nějaká událost inspiruje skladatele k napsání symfonie, je sama tato událost autorem symfonie. Tak tomu muselo být i v případě inspirace psaní Bible. Jak to můžeme tvrdit? Bible dále vysvětluje svůj původ poněkud hůře přeložitelným textem: „A to předem mějte na vědomí, že žádné proroctví Písma nespočívá na výkladě vlastním; neboť nikoli z vůle lidské stalo se kdy proroctví, nýbrž Duchem svatým nadchnuti mluvili svatí lidé Boží.“ (2Pt 1:20-21 Sýkora)

„Buďte si však především vědomi toho, že žádný výrok z Písma není ponechán ničímu soukromému výkladu. Proroctví přece nikdy nebylo proneseno proto, že to chtěl nějaký člověk, ale [svatí] lidé oznamovali Boží výroky, že je k tomu pudil Duch svatý.“ (2Pt 1:20-21 Petrů)

„Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ (2Pt 1:20-21)

Není zde skutečně zmínka o tom, že by Bůh lidem něco přímo sděloval nebo diktoval, ačkoliv i takové případy se staly. Biblické texty spíše zdůrazňují tu skutečnost, že docházelo k jakémusi puzení či dchnutí proroků duchem. V případě pravých proroků nikdy nešlo o nesvatého (falešného, nečistého ducha), ale naopak o svatého ducha, který je také nazýván Božím neboli z Boha pocházejícím. Lze tomu nějak rozumět?

Chceme-li být poctiví, nemůžeme tvrdit, že si Bible u nevěřícího čtenáře sama vynucuje respekt. Dnešnímu studujícímu čtenáři musí některé biblické pasáže připadat velmi primitivní, až někdy blouznivé. Ale zkuste se vžít do situace, za které byla Bible psána. Ačkoliv Bibli psali převážně vzdělaní lidé, byli odkázáni na tehdejší jednoduché jazyky, a proto popsat lidskou psychiku – pohnutky, motivaci, její příčiny atd. – bylo tehdy mnohem obtížnější než dnes. Tyto jazyky nestačily ani k přesnému popisu společenských zákonů, jimiž se Bible zabývá.

Pisatelé Bible, lidé, kteří svým chápáním daleko předstihli svoji dobu, byli v nesnadné situaci. K vyjádření svých myšlenek byli nuceni používat přirovnání (symbolů), přibližných a zobecňujících pojmů, nebo se k vyjádření dopracovat poněkud kostrbatým opisem. Proto dnes při čtení takových textů může vznikat dojem, že je Bible psána záhadným jazykem jinotajů. Z toho, co je v citovaných textech skutečně obsaženo o Božím autorství Bible, opravdu nelze formulovat jednoznačné závěry. Texty sice tvrdí, že se Bůh do psaní Bible nějak vložil, ale nevysvětlují jak. Zatím lze jen konstatovat, že oním popudem k proroctví neboli tím, co vyvolalo (podnítilo, inspirovalo, vzbudilo) v dotyčném člověku touhu ohlásit svému okolí nějaké poselství, mohlo být cokoliv nebo kdokoliv (obecně duch) splňující stanovené předpoklady (svatý, Boží). A tak chceme-li konkrétnější odpovědi, nezbude nic jiného, než se na stránkách Bible vrátit zpět do historie a nahlédnout do záznamů o vzniku některých jejích částí.

Z biblických zpráv je zřejmé, že proroci a bibličtí pisatelé byli vskutku neobyčejní lidé. Ne, neodlišovali se nadpřirozenými schopnostmi – ve své době šlo o lidi výjimečné především svými pohnutkami a vnitřní morálkou. Ve srovnání s ostatní společností to byli lidé se špičkovými duchovními vlastnostmi. Právě tím napodobovali Boha, k němuž se hlásili – měli tzv. Božího ducha. Charakteristiku tohoto ducha se pokusil vyjádřit apoštol Pavel : „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Ga 5:22)

Tito lidé se pak zasazovali o nápravu Božího lidu, a to nejen bez nároků na odměnu, ale naopak za cenu rizika pronásledování, a dokonce krutého mučení a smrti: „Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové.“ (L 11:47); „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám ... stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5:11,12); „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo ...“ (Mt 23:34); „Proto také Moudrost Boží pravila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat ...“ (L 11:49); „Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit... Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích… Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ (Žd 11:35-38 ).

Pohnutky pisatelů Bible, jakými byli proroci, jsou nezpochybnitelné! I když mohli být lidsky zaujatí a dopustit se ve své práci omylu, kupředu je hnala převážně touha plnit Boží vůli a zároveň schopnost pomoci národu (lidstvu) – znali skutečný smysl vyvolení Božího národa. (Gn 22:18 ) To byl onen Boží duch – smýšlení (celková duchovní orientace podobná Boží), díky němuž v nich životní okolnosti a různé podněty vyvolávaly hnutí mysli, a tak je pudily a inspirovaly nejen k zapsání jejich myšlenek a proroctví, ale často až k ,nadlidským’ výkonům: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma ... být zabit…. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ,Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!’ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: ,Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!’“ (Mt 16:21-23)

Tímto duchem, svatým duchem, se Bible výrazně odlišuje od každého jiného historického dokumentu. A opět tímto duchem byli pisatelé inspirováni především k poctivosti při psaní a k osobní angažovanosti ve prospěch Božího lidu a lidstva nebo k pěstování dalších vlastností a ke splnění úkolů, které jim byly nabídnuty. Tento duch je dále inspiroval k zaznamenávání všech důležitých informací, které měly nadčasový charakter a mohly sloužit ... „k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti ...“ (2Tm 3:16 PNS) a to nejen současníkům, ale především dalším generacím (Ž 102:19)

Všichni praví proroci své vrozené schopnosti správně chápali jako Boží dar lidstvu a podle toho s ním také nakládali: „... každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“ (1K 7:7) ; „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1K 4:7) ; „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch ... a rozdílná působení moci ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu ...slovo moudrosti ...slovo poznání ...víra ... dar uzdravování ... působení mocných činů ... proroctví ... „ (1K 12:4-9) ; „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele ...“ (Ef 4:11). Vrozený talent nebo nadání využitelné ve prospěch Božích záměrů tedy bylo evidentně rovněž zahrnuto pod pojem duch, ve smyslu Boží svatý duch, který byl hnací silou inspirace: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 'Hleď, povolal jsem jménem Besaleela ... Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí ...’ „ (Ex 31:1-4)

Vrátíme-li se nyní k Petrovu tvrzení, že žádné proroctví Písma nespočívá na vlastním výkladu, neboť se nestalo z lidské vůle, lze jej chápat ve smyslu 1. Jana 5:6 „... a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda.“ Proroci museli být schopni (ale hlavně ochotni) ,pohledět pravdě do očí’ – rozlišovat pravdu od domněnek. Tomu se lidská vůle zpravidla velmi brání. V Bibli jsou skutečně případy textů, které jsou patrně doslovnými zápisy slov andělů, kteří své poselství sdělovali některému z důvěryhodných lidí. „Bůh řekl Mojžíšovi: ,Jsem, který jsem.’ A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám ... Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.’ „ (Ex 3:14,15) Zde ale šlo o přímé sdělení, a nelze tedy hovořit o inspiraci v pravém slova smyslu. V Bibli jsou však také proroctví, a ta jsou její nejobsáhlejší i nejnáročnější náplní. Potvrdí se i v jejich případě logika textů, hovořících o pouhé inspiraci pisatelů? „Poslyšte má slova: 'Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům... '„ (Nu 12:6-8 ) Zde Bůh sám uvádí jeden ze způsobů inspirace.

Podklady pro stěžejní část proroctví Starého zákona získali lidé patrně ve formě tzv. vidění. A to jak ve stavu spánku (Gn 40:5-11; Da 2:29-45; 7:1), tak ve stavu rozšířeného vědomí, připomínajícím spánek: „Potom mě posel, který se mnou mluvil, znovu vzbudil jako toho, kdo musí být probuzen ze spánku, a zeptal se mě: 'Co vidíš?' Odvětil jsem: 'Hle, vidím svícen, celý ze zlata, a na něm nahoře mísa se sedmi kahany. A všechny kahany na něm mají nahoře po sedmi hubičkách. A nad ním dvě olivy, jedna z pravé strany a druhá z levé strany mísy.' Nato jsem se zeptal posla, který se mnou mluvil: 'Co to znamená, můj pane?' Posel, který se mnou mluvil, mi odpověděl, řekl mi: 'Ty nevíš, co to znamená?' Řekl jsem: 'Nevím, můj pane.' Nato mi řekl: 'Toto je slovo Hospodinovo ... .' „ (Za 4:1-6 ) Vzhledem k tomu, že prorok vidění nechápe, anděl mu pomáhá a sám uvádí smysl části vidění.

Podobných případů je sice v Bibli celá řada, ale jsou spíše okrajové. Ve Starém zákoně totiž převažují už hotová proroctví uvedená rčením typu: „Toto je slovo Hospodinovo“. Vzniká otázka, jaká spojitost existuje mezi viděními a proroctvími v Bibli. Odkud proroci vzali hotová proroctví? Že by jim je Bůh přímo nadiktoval? Z celkového kontextu Bible vyplývá, že nikoliv. (Jb 33:14-18 ) Odpověď se přímo nabízí a řeší dokonce naše výše položené otázky – proroci dostávali vidění a podněty opět pouze jako inspiraci. Bůh předkládal znázornění a také modely společenských situací a jejich vývoje. Tím inspiroval vybrané jedince k přemýšlení a k hledání smyslu těchto vidění.

Popisy některých vidění se v Písmu zachovaly pravděpodobně díky tomu, že jim proroci plně neporozuměli (Da 8:27) a zřejmě doufali, že celý jejich smysl bude nalezen později. V Izraeli existovaly celé skupiny (jakési školy) proroků, v jejichž rámci proroci spolupracovali a předávali si zkušenosti. Takto získané podněty pak zkoumali, srovnávali s reálnou společenskou situací a s tím, co už znali. (Srov. 1P 1:10-11) Po úspěšném vyložení získaných podnětů se takové informace měly stát podkladem pro ohlášení Hospodinova slova. Proto mohli proroci hovořit s takovým přesvědčením – dané problematice skutečně rozuměli. Bůh jako by se snažil učit lidi, aby samostatně a tvořivě uvažovali.

A skutečně, někteří zkušení a schopní proroci prorokovali již sami, když si na základě studia dochovaných zpráv všimli, že Bůh reaguje na obdobné lidské chování vždycky stejně, a cítili potřebu varovat včas před trestem: „Bůh mu řekl: 'Co tu chceš, Elijáši?' Odpověděl: ,Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.’ „ (1Kr 19:9-10 ) Elijáš v tomto případě evidentně vystupoval z vlastní iniciativy, a dokonce cítil potřebu Boha informovat, což se z pohledu tradičního chápání Boha jeví jako nesmyslné. Přesto Elijáš byl pravým prorokem – jeho motivace, pohnutky a cíle (duch, který jej pudil) byly čisté (svaté). Bůh ho podpořil a to velmi významně! Vždyť Elijáš žádal, aby tři roky nepršelo, a stalo se! Když Elijáš při konfrontaci s Baalovými kněžími demostroval Boží moc předložením obětního býka, Bůh zapálil oběť bleskem! Tzv. falešní proroci buď neměli dostatek inteligence k objektivnímu posudku a předpovědi, nebo pro ně byl popudem jejich vlastní zájem – vlastní moc, vliv, bohatství nebo sláva, a říkali prostě jen to, co bylo společensky žádoucí. (Jr 5:31 )

K rozlišení proroků mnohdy stačilo prosté lidské svědomí. Když například jedni proroci varovali před trestem, a jiní jen chválili, mohl každý sám nezaujatě posoudit, zda se lid chová v souladu s Božími zákony, či nikoliv. Postupně, s rostoucími mentálními schopnostmi člověka, přímých kontaktů s anděly ubývalo, až nakonec téměř zcela ustaly. V období okolo Ježíšova života jejich aktivita přechodně vrostla nikoliv z důvodu psaní Bible, ale z důvodu zajišťování podmínek pro úspěšné zahájení období 2. smlouvy. Výjimku jen potvrzující toto pravidlo představuje kniha Zjevení, která je vlastně souborem pouze takových vizuálních obrazů. Například Ježíš, když žil na zemi, získal všechnu moudrost, kterou učil lidi, tím, že studoval Písmo. Na studiu Písma byla založena i jeho proroctví: „Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: 'Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?' „ (L 24:31,32) Texty a proroctví apoštolských listů jsou už založeny výhradně na rozborech Kristova poselství a starozákonních textů. „Bratři, tyto věci jsem předal tak, abych je uplatnil na sebe a na Apolla k vašemu dobru, abyste se na našem případě naučili pravidlo: 'Nejděte nad to, co je napsáno', ... „ (1K 4:6 PNS)

Prorokování v Bibli tedy prodělalo zřejmý vývoj – od doslovného zaznamenání výroků vyšší moci až po samostatné studium, zpracování a vyhodnocení už známých skutečností. Vlastní psaní Bible tedy nebylo nijak centrálně řízeno ani koordinováno, ale šlo převážně o velice spontánní jev. Důkazem je např. fakt, že se v Bibli zbytečně vyskytují nejen pasáže popisující tutéž událost, ale i pasáže, které jsou zcela shodné. Dále jsou to už zmíněné rozporné zprávy (Mt 4:18-22 a J 1:35-42) nebo i chybné číselné údaje (např. Nu 25:9 a 1K 10:8 ). U diktujícího nebo alespoň koordinujícího Boha by se takové chyby jistě nenašly. To vše by mohlo být pro křesťana šokujícím zjištěním, pokud je vůbec ochoten si tyto skutečnosti připustit. Jako by se Bible Bohu najednou odcizila. Jak to, že si mnozí její pisatelé osobovali právo mluvit za Boha? Nebyli příliš opovážliví?

V odpověď na tuto otázku si připusťme, že tradiční přístup snad většiny křesťanů k Bibli může být nejen nesprávný, ale někdy až zcestný. Falešné uctívání Bible totiž ve skutečnosti vedlo k jejímu zatemňování a tím k pozdějšímu znevažování. Bible ve skutečnosti ukazuje cestu vpřed celému lidstvu a za jejím vznikem stál skutečně Bůh (především jako inspirátor), i když v plné míře není jejím autorem.

Bible není tematická, ani zvlášť chronologická kniha. To je všeobecně známo. Tyto skutečnosti jsou ale v náboženské literatuře uváděny tak, jako by celkem vzato nešlo o nějaký vážný nedostatek. Čtenář takových pojednání má nakonec vnitřní pocit, že mu vykladači přece jen řeknou, jak a proč je tedy psána. Vždyť kniha, ve které není žádný zjevný systém, je jen jakási sbírka (což je nakonec i skutečný význam slova „bible“ – knížky) nesourodých, nesetříděných a tedy nezpracovaných materiálů. Jenže ono to tak opravdu je! Nazývat Bibli učebnicí je výrazem neznalosti, a někdy až podlézavosti. Žádná taková kniha prostě není materiálem, který je možno studovat jako učebnici na nějaké škole. Je třeba proto otevřeně říci: Bible se skutečně jeví jen jako velmi nedostatečně uspořádaný soubor různých písemností. Proto je bezpodmínečně nutné ji zkoumat a uvést do souladu odbornými metodami, jež dnes nazýváme vědeckými. Klasické školské studium je prakticky nemožné a každá taková snaha musí zákonitě svést studujícího z cesty. Jsou to právě vědci, kteří se musejí prokousávat podobnými materiály, aby mohli nakonec lidem předložit systematicky psané monografie. Teprve z nich pedagogové vytváří učebnice, vhodné pro studium na školách.

Ve starověku tento úkol připadl kněžím. Je zde však již historická zkušenost s tím, že to činili nesprávně, ačkoliv se nechali oslovovat odbornými tituly. (Mt 23:1-8; Mk 12:24) Tuto zkušenost udělala nejprve katolická církev a po ní všechny ostatní církve. Nelze se proto divit, že vůdcové církve postupně začali Bibli skrývat před svými věřícími. A není proto možné se divit ani marným pokusům mnoha samouků, byť upřímně smýšlejícím.

Ani v takových věcech, jako jsou číselné údaje, není Bible vždy přesná. Obsahuje dokonce i vzájemně si odporující kalendáře. V islámských zemích existuje velmi obsažný materiál, zabývající se výhradně problematikou biblických nedostatků. Ačkoliv islám uznává biblické osobnosti a události, neuznává Bibli jako zdroj takových informací. Korán pak proti Bibli působí mnohem celistvějším a uhlazenějším dojmem.

Křesťan si snad nyní položí otázku: Znamená to, že vůbec nemám Bibli číst? Měla snad středověká církev pravdu, když zakazovala tzv. laikům Bibli dokonce i vlastnit? Odpověď je: „Nikoliv!“ Musí k ní však být mnoho řečeno.

Soubor knih, které jsou dohromady nazývány Biblí, byl stanoven podle těchto pravidel:

• Knihy musely pocházet od autorů, prvním člověkem počínaje, kteří sledovali jednu ideovou linii. (Bůh Bible o sobě tvrdí, že je pravdivý. Prvořadým kriteriem této linie tedy musí být pravdivost).

• Knihy se musely přímo či nepřímo (ovšem prokazatelně) dovolávat Boha Stvořitele jako autority, jakmile bylo oznámeno Jeho jméno JHVH, i tohoto jména.

• Knihy nesměly žádným způsobem odvádět čtenáře k jiným bohům (tehdejším ideologiím).

• Žádná kniha nesměla být ve zjevném rozporu s ostatními uznanými knihami.

Každá kniha musela projít testem pravdivosti, což znamenalo:

• Historické knihy, respektive pasáže popisující historické události, musely odpovídat skutečnosti i za cenu, že kritizovaly vládnoucí panovníky či kněze (dokonce pisatele samého) bez ohledu na to, že pisateli hrozilo pronásledování.

• Prorocké knihy či pasáže musely pocházet od autora, který se prokázal být pravým prorokem. To znamenalo, že se muselo splnit takové jeho proroctví, které bylo prokazatelně vyřčeno Božím (JHVH) jménem. Muselo být oznámeno s dostatečným předstihem a obsahovat informace, které nebyly běžně zřejmé nebo snadno zjistitelné. Dostatečnost předstihu se posuzovala podle reálné možnosti na varování reagovat.

Všechny knihy Bible prošly důkladným zkoumáním pravosti a všechny jinak mnohdy znesvářené křesťanské církve s obsahem tohoto kánonu souhlasí. Takový souhlas je ve světové literatuře obdobného typu mimořádným jevem a je důkazem toho, že vůči Bibli nejsou v tomto směru žádné seriózní námitky. Pro podtržení tohoto faktu svědčí i to, že na kánonu Starého zákona se bezvýhradně shodují dokonce i křesťanští a židovští učenci! Výjimku tvoří snad jen katolická církev, která se později snažila do původního kánonu ,vpašovat' další knihy, aby obhájila některé své nebiblické nauky. To vše navzdory tomu, že autorem rozsahu původního kánonu je historicky právě tato církev.

Autoři i „redaktoři“ biblických knih se nedokázali, zvlášť v počátku, zbavit jisté úzkosti a obav z moci Boha (např. Sd 13:22) a později obav z budoucnosti lidstva (např. Da 7:28), které hraničí až s hrůzou. To může být někdy zavádějící, protože každý autor nabízí částečně i svůj vlastní pohled na popisovanou problematiku, svůj vlastní pohled na věc. K tomu přistupují další okolnosti. Například:

• Výrazným rysem je nedokonalost jazyka. Pro některé účely jsou nedokonalé i dnešní jazyky. Proto si například vědecké disciplíny budují jazyky vlastní a ty jsou laikům často nesrozumitelné, např. lékařská latina, technické jazyky, atd.

• Nedokonalost technických prostředků k zápisu a uchování. Z toho pramenila nutnost stálého opisování, a tak se hromadilo množství drobných chyb, přestože opisovači měli vypracovaný systém kontroly a počítali i jednotlivá písmena.

• Někdy nedostatečná vzdělanost i zkušenost pisatele. Na první místo byly kladeny morální (duchovní) hodnoty.

• Neschopnost pisatelů představit si realitu vývoje ve velmi vzdálené budoucnosti a jako takovou ji popsat.

Všechny tyto komplikace má Bible navíc a při jejím zkoumání je nutné to brát v úvahu. Při výčtu těchto mnoha komplikací může vzniknout otázka: Proč Bůh, který si toho musel být vědom, nechával psaní Bible na lidech? Hlavním cílem stvoření lidstva bylo vytvoření nového společenství inteligentních bytostí se svobodnou vůlí. Jeho úkolem bylo vytvořit novou kulturu, která by sice byla v souladu se zákony stvoření, avšak jejíž vývoj by byl co nejméně zatížen zkušenostmi a tradicí kultury stvořitelské. Z tohoto důvodu bylo nutné zasahovat do vývoje lidstva pokud možno jen nenápadně nebo jen v krajních případech, kdy byla ohrožena jeho existence jakožto celku. Proto bylo a nadále je nutné využít co nejvíce lidí samotných. V Bibli jsou jen ty informace o Bohu, které jsou nezbytné pro vývoj lidstva jako celku. Jednotlivec, i ten nejlepší a nejschopnější, je Bohem chápán jen jako „dar“ lidstvu a je mu nabídnuta úloha právě jen v tomto smyslu: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (J 3:16 )

Lidé se silným sklonem k sobectví, jakkoliv skrývaným, se Boha dovolávají marně – odpověď nemohou dostat. Nic jim v tom nemůže pomoci, ani sebevětší „pokora“ před Ním, ani jakékoliv dary či jiné pokusy o Jeho „podplácení“. (1K 13:1-3; Mt 7:21) Kdokoliv chce skutečně porozumět Bibli, může uspět jen tehdy, je-li jeho motivem nepokrytecká snaha pomoci lidstvu jako celku. A pokud jeho duch bude v souladu s duchem Písma. Neodpovídají-li jeho pohnutky stanoveným požadavkům, Bible jej prakticky sama svede z cesty. (Žd 4:12) Bible je psána podle principu, kterým zároveň chrání svůj obsah a poslání: Je určena k záchraně a nápravě lidstva a obsahuje i návod jak těchto cílů dosáhnout.

Jedna z důležitých věcí, která křesťanům při výkladu Bible zpravidla uniká, je fakt, že se lidská společnost jako celek ve své podstatě stále pozitivně rozvíjí. Toto tvrzení je v protikladu k představě, že lidstvo naopak degeneruje (což je i tvrzení SJ). Čím jdeme hlouběji do minulosti, tím prý lidé byli dokonalejší, mravně lepší, duševně i tělesně zdravější, žili déle. Některé názory sympatizují až s esoterickou představou zlaté éry na počátku lidských dějin.

Typickým příkladem takového výkladu je přirovnání lidstva k ventilátoru odpojeného ze zásuvky. Ventilátor není schopen se sám otáčet, a proto má-li běžet, musí být stále zapojen do zásuvky. Tím je znázorňována trvalá závislost lidstva na Bohu. A stejně jako odpojený ventilátor zpomaluje, až se nakonec zastaví, i lidé prý poté, co zvolili cestu nezávislosti, postupně upadají a degenerují. Takové představy – byť vycházejí ze správného předpokladu, že Bůh tvoří vše dokonale – opomíjí fakt, že Bůh při své práci postupuje směrem od jednoduchých věcí ke složitějším (patrno např. z popisu stvoření). To může značně změnit naši představu o tom, co dokonalost znamenala v případě prvních lidí.

Jako důkaz celkového úpadku se používá mimo jiné i to, že Písmo předpovídá na konci našeho věku mravní, ekologické, a vůbec celkové zhroucení naší civilizace. K podobným závěrům vedly křesťany jistě dobré úmysly. Mimochodem, přirovnání lidstva k ventilátoru je celkově nepřesné. Stejně jako ventilátor není schopen se otáčet bez vnějšího zdroje energie, ani lidé nemohou být zcela odpojeni od svého Stvořitele. Svědčí o tom Bible: „Toto praví Bůh Hospodin (JHVH), který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí“ (Iz 42:5 ) Myšlenka, že bez Boha není možné žít ani fyzicky, je na více místech. Pojem nezávislosti na Bohu má jiný obsah. Faktická nezávislost na Bohu neexistuje, stejně jako neexistuje nezávislost na respektování přírodních zákonů. Procesy probíhající v lidské společnosti jsou ve skutečnosti natolik složité, že rozhodnout na první pohled, zda se lidstvo rozvíjí, nebo upadá, není snadné.

Už v hodinách dějepisu nás učili, že začátky člověka byly velmi prosté. Lidé měli jen minimum znalostí a jen velmi omezené zkušenosti. V určitém smyslu byli jako děti. Jejich nástroje, oděvy, příbytky a zbraně byly jednoduché. Konstrukce jejich výrobků vycházely z jednoduchých úvah a z ničeho jiného ani vycházet nemohly. Postupně však byly složitější a dokonalejší – o tom nezvratně svědčí hmotné nálezy. Existují ale i výjimky nebo anomálie ve vyspělosti některých kultur. Např. Židé jako národ předstihli svoji dobu v plošné vzdělanosti. Jiné starověké kultury byly překvapivě vyspělé v architektuře, metalurgii, astronomii, matematice či v medicíně. Dokonce daleko vyspělejší než kultury existující staletí po nich. Archeologové nacházejí výsledky technologií, jejichž postup ani dnešní věda nedokáže vysvětlit. To se někdy používá jako argument pro tvrzení, že lidstvo degeneruje. Bible ale hovoří o tom, že starověcí lidé byli v kontaktu s obyvateli 1. nebes. Tím lze tyto anomálie vysvětlit, a není třeba je chápat jako důkaz degenerace lidstva. Některé aktivity andělů byly však nezákonné a byli za ně potrestáni. (Ju 6) Tyto vlivy dostatečně vysvětlují uvedené anomálie.

Jak tomu ale bylo s kvalitou tehdejšího myšlení v oblasti kultury a etiky? Nebude tak těžké na to přijít. Ani v této oblasti totiž nemohly být žádné zkušenosti a znalosti. I duchovní oblast musela podléhat stejným zákonitostem a rozvíjet se směrem od jednoduchého ke složitému. Ani vlastnosti jako lásku, toleranci, pracovitost, odpovědnost, moudrost, cílevědomost atd. nemohl Bůh člověku dopředu naprogramovat. Něco Bůh lidem ale přece jenom dal – schopnost naučit se všem těmto vlastnostem, rozumět jim, pochopit jejich význam a postupně v nich růst. Tyto vlastnosti lidé měli pěstovat už z vlastní svobodné vůle. Obecně můžeme říci, že lidská společnost je nadána růstem – že je schopna se stále vyvíjet.

Dnes už nejen historie, ale i genetika dokládají, že tento růst probíhá, a to nejen v úrovni jedné generace. Nejde jen o to, že se lidé v jedné generaci naučí určitým vlastnostem a potomkům je předají výchovou. Pokud totiž rodiče v rozvoji určité vlastnosti pokročí, svým potomkům geneticky předají zvýšenou schopnost se jí naučit. V životě to pak vypadá, jako by se děti s těmito vlastnostmi už rodily. Toto je jeden z fyziologických mechanismů, které zapříčiňují a umocňují naši schopnost růstu, přestože jednotlivé generace umírají. Bohužel to platí i pro špatné vlastnosti, což plynulý pozitivní vývoj lidstva za dané situace velice komplikuje. „… vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.“ (Nu 14:18 ) Tento celkový, postupný růst a vývoj tedy v principu souhlasí s tím, čemu nás učili ve škole. Církevní výklad dějin lidstva (a to nejen katolický) se od tzv. světského, který se učil ve školách, někdy značně lišil.

Dnes už si nemůžeme dovolit vytvářet mýty, tím méně o Bohu a jeho činnosti, přestože představa někoho takového, jako je Bůh, k tomu velice svádí. Bůh si rozhodně nepřeje, abychom k Němu byli podlézaví a připisovali Mu fantastické, avšak ničím nepodložené vlastnosti. Bůh totiž nemohl stvořit člověka se svobodnou vůlí, a potom mu vnutit své představy o tom, jaké má mít vlastnosti, nebo mu je naprogramovat jako nějakému robotu. Jelikož náš Stvořitel postupuje ve své práci od jednoduchých věcí ke složitějším, a lidskou společnost proto nemohl stvořit už vyvinutou (dokonalou), nechává na lidech samotných, aby si zvolili a rozvíjeli vlastnosti, které oni sami potvrdí jako smysluplné a pravdivé – vedoucí k úspěchu jejich společnosti. (1Te 5:21) Vlastně vůbec nestvořil společnost, ale jen prvního člověka. Ani tohoto člověka nemohl stvořit už s dokonalými (vyvinutými) vlastnostmi. Lidské vlastnosti jsou odvozeny od vztahů k prostředí, ve kterém člověk žije. Tyto vztahy vznikají až během života člověka. Osamocený Adam tedy nemohl nikoho milovat ani nenávidět – tyto vlastnosti víceméně neznal. Tento princip vzpomenul už apoštol Jan (1J 4:20 ). O tom, jak je vývoj duchovních vlastností člověka náročný (a za současné situace i velmi problematický), svědčí nejen Bible, ale i život sám.

Z dějin víme, že lidská společnost žila dlouhou historii v hluboké nevědomosti – lidé byli negramotní a určité poznatky a vědomosti se udržovaly a rozvíjely pouze v úzkých kruzích kněží a starověké šlechty. Průlom udělali až Řekové a Římané, na jejichž tradici navázala křesťanská evropská kultura a věda. Někdo může namítnout, že Bible antickou (obecně světskou) filozofii odmítá (1K 3:19-20). To je sice pravda, ale Bible ve skutečnosti odmítá výsledky této filozofie, nikoliv filozofii (lásku k moudrosti) jako takovou. Prvním filozoficky vzdělaným křesťanem byl ap. Pavel, který měl nepopiratelně ,lví podíl’ na rozvoji raného křesťanství, a jak si později ukážeme, i na vysvětlení smyslu Písem. A byli to právě obrácení filozofové, z nichž se rekrutovali tzv. apologetové neboli obhájci křesťanství a také mnozí církevní otcové. A tak filozofové – antičtí intelektuálové – byli nakonec těmi, kdo křesťanství prorazili cestu. Nepochybně to bylo pro jejich schopnost přemýšlet.

Je známým faktem, že starověké a středověké poznatky byly často mylné, a to téměř ve všech oblastech bádání. Ale ani dnes zdaleka nevíme vše a i my stále věříme některým mýtům, např. teorii evoluce druhů atd. Je zde ale jednoznačně vidět vývoj kupředu. Lze předpokládat, že rozvoj vzdělanosti způsobil i rozvoj etiky a kulturnosti lidí.

Všimli si toho už lidé ve starověku. Nenazývaly snad vyspělejší kultury příslušníky těch zaostalejších barbary? Jistě to bylo pro nedostatečnou úroveň jejich mravního a duchovního cítění. A přece ty tehdy vyspělé kultury prováděly legálně věci, které by dnešní kultura označila za barbarské. Tak třeba „vyspělá“ antická kultura sice už neobětovala své děti bohům, nevypalovala oči poraženým nepřátelům ve válce jako Asyřané, nedloubala oči svým otrokům jako Skytové, ale byla například schopna se bavit pohledem na umírající gladiátory v arénách. V dávných dobách bylo zákonné trestat zloděje useknutím ruky, národy se navzájem zotročovaly a bylo provozováno množství dalších krutých praktik a zvyků.

Středověk
(myšlena pokrokovější část středověkého světa – křesťané) se už některých barbarských zvyků zbavil, ale představte si takovou procházku po tehdejším městě. Právě byla potlačena nějaká rebelie. Na hradbách jsou pro výstrahu vystaveny lidské hlavy nabodnuté na kopí, na nárožích domů byste mohli zahlédnout zavěšené části rozčtvrcených lidských těl a při příchodu na náměstí byste možná ještě zastihli rozvášněný dav, jak povzbuzuje kata, který železnou tyčí láme v kole posledního ubožáka. Pokud navštívil město inkvizitor, brzy na jeho okraji vzplály hranice jako další ukrutná vzrušující podívaná a žádoucí změna v jinak nudném životě středověkého města. Je však třeba připomenout, že možnosti zájmového a kulturního vyžití v minulosti byly ve srovnání s dnešní dobou nesrovnatelně menší.

Nedělejme si iluze ani o mentalitě středověkého člověka – převážná část populace se na podobné akce těšila a účast bývala masová. To byla realita středověku. Je zřejmé, že příliš soucitu takové jednání neodráželo. Středověký člověk nemohl být lepší, byť se o to velmi snažil. Byl dědicem odkazu starověku a vývoj nemůže probíhat jinak než postupně. Proto kdokoli, kdo pochopí správnější cestu, má vůči svým potomkům odpovědnost bez prodlení se po ní vydat a nevystavovat je tak zbytečnému zdržení. O posunutí jejich „startovní čáry“ směrem nazpět už vůbec nemluvě.

Ačkoli to na první pohled možná nevypadá, středověk vůči starověku a antice zaznamenal v etice obrovský skok vpřed. Ve starověku byla krutost ještě společenskou normalitou. Ve středověku je tolerována jen za mimořádných okolností. Zatímco středověk byl ještě nepřiměřeně krutý při potírání zločinnosti (čímž už ale sledoval prosazení spravedlnosti), starověk byl takto krutý např. pro primitivní demonstraci moci, z pohodlnosti nebo pro pouhou zábavu, což dnes působí nelidsky.

Novověk
Postupně se etika lidstva stále zjemňovala a byla vyjadřována stále častěji i v zákonech. Bylo odstraňováno nevolnictví a kruté, středověké způsoby byly postupně nahrazovány civilizovanějšími – osvícenští myslitelé objevili humanitu. Psychologové později vysvětlili, že některé druhy defektů chování jsou způsobeny faktory, za něž dotyčný víceméně nemůže. Společnost, místo aby přestupníka zostudila, surově potrestala nebo popravila, bere tyto faktory v úvahu a kromě toho, že ho trestá, mu také umožňuje léčení. Tento ušlechtilý přístup bývá dnes bohužel znevažován nedostatečným zajištěním nebezpečných delikventů a neodpovídajícími tresty. Různé kategorie přestupků vyžadují i různé kategorie trestů, mají-li sloužit k nápravě. Časové odstupňování trestů je nedostatečné.

Lidstvo začalo vytvářet systém sociálního zabezpečení, takže stárnoucí, nemocní nebo nehodou postižení lidé se nemusí obávat, že by upadli do naprosté bídy, jak tomu bývalo v minulosti. Pro případ celonárodních neštěstí se rozvíjí aktivita humanitární pomoci, v minulosti bylo takové oslabení podnětem pro okolní národy k nájezdům a drancování. Lidé se dnes učí starat se o zájmy druhých lidí od nejnižší úrovně (jednotlivce) až po nejvyšší (mezinárodní) úroveň. O dnešních systémech zabezpečení by si lidé v minulosti mohli nechat jen zdát, nemluvě o hygienických opatřeních a mnoha dalších vymoženostech, které jsou dnes považovány za zcela samozřejmé, a tudíž nejsou nijak zvlášť oceňovány. Krutost a agresivita samozřejmě nevymizely. Naopak, v poslední době můžeme sledovat jejich nárůst. Neprovozuje se sice masově, ale o to více lidé holdují násilí a krutosti ve filmech, počítačových hrách a kultuře vůbec. Přesto si lidé uvědomují hodnotu lidského života mnohem více než v minulosti. (Zj 22:11; Da 12:10 ) Lze to doložit mnoha opatřeními na jeho ochranu, jež v minulosti neexistovala.

Lze tedy tvrdit, že lidstvo převážně degeneruje, nebo se spíše rozvíjí? Nezbývá než říci, že se rozvíjí – alespoň v tom, že si stále více uvědomuje význam humanity a etiky, a že stále lépe poznává přírodní a společenské zákony. Jsou zde však problémy, kterých se lidstvo přes veškerý pokrok nemůže zbavit, některé nové prudce narůstají. Tento stav má své důvody, je předpověděn.

Bible s existencí fenoménu vývoje souhlasí. Podívejme se na některé závěry. Například o dokonalosti prvních lidí, jak si ji někteří křesťané představují, lze vážně pochybovat. Nejenže byli manipulováni (1Tm 2:14) bytostí později známou jako satan, ale z trestů, které obdrželi po vyhnání z Edenu, je vidět, že Adam svým chováním zavdal příčinu k ohodnocení, jež bychom dnes označili jako lenost – měl pracovat a rozšiřovat zahradu s cílem podmanit si celou zemi, ale neudělal to. Evu bychom dnes možná označili jako pohodlnou – odmítla rodit děti a starat se o ně. Prvním lidem scházel motiv, v Edenu jim nic nechybělo.

Ačkoli se nedá říct, že by zlenivěli nebo zpohodlněli, vlastnosti jako např. píli či cílevědomost prostě neměli – tyto vlastnosti jim nebyly a ani nemohly být dány. Ale „chyby“ byly způsobeny něčím jiným než u nás dnes, a to jejich „startovní“ nezralostí. Na počátku své historie se lidé tak rychle mravně zkazili, že Bůh celou tehdejší populaci musel zničit v kataklyzmatu, které nazýváme potopou světa.

Zbavme se iluze o zlaté éře na počátku lidských dějin. Vyšší kvalitou tehdejších lidí byla pouze jejich dlouhověkost. (Gn 3:19) Té ale museli být nakonec stejně zbaveni – právě proto, že v jiných ohledech byli nekvalitní. (Gn 5. kap; Gn 6:3 ) Po potopě, při stavbě „Babylónské věže“, Bůh lidem zabránil vytvořit jednotné společenství, když jim zmátl jazyk a tak jim zabránil ve spolupráci: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi...“ (Gn 11:7) Pro blízkou budoucnost to Bible stanovuje jako stav naopak velmi žádoucí: „Pak totiž změním národům jazyk na čistý, aby všichni vzývali Jehovovo jméno, aby mu sloužili rameno vedle ramena.“ (Sf 3:9 PNS)

Židé byli vázáni smlouvou zákona, který byl později shledán nedostatečným, a smlouva musela být nahrazena novou, lepší. Proč? Apoštol Pavel to vysvětluje takto: „Svým výrokem 'nová (smlouva)' učinil tu dřívější zastaralou. A to, co je učiněno zastaralým a co stárne, se blíží k zániku.“ (Žd 8:13 PNS) Nebo jinde: „Kdyby totiž ta první smlouva byla bez chyby, nebylo by vyhledáváno místo pro druhou.“ (Žd 8:7 PNS) Že by Bůh nebyl schopen udělat svůj zákon dokonalý? Do budoucna říká Ježíš svým učedníkům: Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést.“ (J 16:12 Petrů) Proč? Unesou to ti „zdegenerovaní“, kteří přijdou po nich?

Tento výrok se týkal už i další, třetí smlouvy, kterou Kristus hodlá s lidmi uzavřít místo té druhé, dnes už opět zastaralé, jež byla uzavřena při Večeři Páně před Kristovým umučením. (Mt 26:28-29) Historie i Bible zřetelně potvrzují, že vývoj lidské společnosti jde neustále vpřed – vždyť právě k tomu byl člověk stvořen.
Růst, který můžeme v lidské společnosti sledovat, je určován pevnými mechanismy a zákony. Tak tomu je ostatně u všech procesů probíhajících v našem světě. V dnešní době víme, že myšlenkové (a obecně kybernetické – kybernetika jako vědní obor se netýká pouze strojů, ale zabývá se obecně principy řízení a přenosu informací a to i v živých organismech) procesy probíhají pomocí abstrakt. Pro náš mozek jsou těmito abstrakty slova – nejčastěji slova mateřského jazyka. Pokud by je člověk neznal nebo jim nerozuměl, nebyl by schopen ani uvažovat – jeho mozek by totiž neměl s čím pracovat. To lze pozorovat na případu člověka, který se z nějakého důvodu nestihne naučit mluvit do tří nebo čtyř let věku (např. lidé „vychovaní“ zvířaty). Takový člověk pak trvale zůstává těžce mentálně zaostalý. Je to způsobeno tím, že promeškal fyziologické období vývoje svého mozku, ve kterém se mozek učí převádět vjemy ze svého okolí do tolik potřebných kódů – slov mateřské řeči. A ještě názorněji – neuvažuje snad každý, kdo nezná dokonale cizí jazyk, stále ve své mateřštině, do které si jej musí pracně překládat? Nezná-li pojmy, nemůže v nich přemýšlet.

Podobně i výpočetní technika potřebuje ke své práci abstrakta. Slovníkem abstrakt pro výpočetní techniku je dvojková soustava symbolů složená z [1] a [0] – jejich různě dlouhé kombinace a řetězce, jakási slova z těchto „písmen“. Pomocí takových symbolů (a jejich systémů, jimž se říká programovací jazyky) se potom počítače programují. Chudší starověká nebo i středověká terminologie skutečně nedávala lidskému mozku dostatek virtuálního (pojem „virtuální“ se dnes nejčastěji užívá ve smyslu myšlenkový, abstraktní, probíhající pouze v mysli člověka.) prostoru a omezovala tak oblast možností jeho úvah – jakýsi jeho myšlenkový „akční rádius“. Podobně jako nedokonalý programovací jazyk omezuje práci programátora. Omezené nebo zkreslené znalosti a chudá terminologie neumožňovala tehdejším lidem dnešní hloubku myšlení. I starověkému člověku by asi nebylo snadné vysvětlit například tuto pasáž. Uvedené údaje by databáze jeho abstrakt (jeho paměť) měla těžko s čím srovnat (např. Ez 10. kap.). To v žádném případě neznamená, že byl méně inteligentní; důmysl a praktičnost lidí starověku (a minulosti obecně) nás nezřídka přivádí v úžas.

Bylo to snad dáno tím, že mozek tehdejšího člověka nebyl zahlcen tolika informacemi. Ty, které zpracoval, zpracoval velmi dobře. Inteligence je definována vzorcem IQ = objem paměti x rychlost zpracování x koeficient využití a jde tedy spíše o technickou záležitost. Náš „hardware“ (mozek) je v zásadě stále stejný, rozdíl je jen ve vložených informacích (software), úrovni jejich uspořádání a míře jejich zpracování. První lidé měli naopak dobře fungující instinkty a na ně navazující intuici, jež u civilizovaných národů částečně vyhasínají. Nehledě na to, že např. princip funkce počítače by nejen nepochopil (což nechápe ani řada současníků), ale ani by mu neuvěřil. Takovou 'podivnost' by zákonitě zařadil do jemu známého souboru abstrakt – pochopil by ji jako zázrak, čarodějnictví, magii apod. Tím by celé vysvětlování pravděpodobně skončilo. Pochopitelně existovaly i výjimky jen potvrzující toto pravidlo. Vzdělání bylo tehdy přístupné jen velmi omezenému počtu lidí a kýženou terminologií vzdělanců byla řečtina a později latina. Tyto jazyky už byly poměrně obsažné.

Jak tedy zkoumat Bibli?

Na závěr si shrňme: Rozšiřování vědomostí způsobuje rozšiřování slovníku a celkově umožňuje prohlubování schopnosti myšlení. K prvnímu člověku „přiváděl Bůh všechna zvířata, aby viděl, jak každé z nich nazve“. (Gn 2:19) Už zde Otec začíná učit Adama rozšiřovat si slovník. Tyto veličiny se vzájemně podmiňují a existuje mezi nimi alespoň přímá úměra. Směrem nazpět v časové přímce měly jazyky obecně chudší slovní zásobu, jednodušší termíny, a tudíž i menší vypovídací schopnost. Velmi to zkomplikovalo nejen zápis, ale hlavně srozumitelnost jevů popisovaných v Bibli.

Lidské myšlení má vedle racionální i neméně důležitou iracionální složku. V této oblasti člověk jako dítě vlastně začíná komunikovat. Pro tuto úroveň podvědomé emoční komunikace lidé doposud nenašli odpovídající slovník. Proto je dorozumívání v této oblasti velmi problematické a to zvláště pro lidi přísně racionálně zaměřené. Jedinými, bohužel velmi zobecňujícími kódy či abstrakty ve slovníku citů jsou prozatím jen symboly a archetypy společné všemu lidstvu. Jejich poměrně náročnou problematikou se zabývá esoterika. V tomto „jazyku“ byli lidé starověku oproti nám naopak velmi zběhlí. To je další důkaz jejich nižší racionality. Ideálem bude ale patrně dokonalé zvládnutí obou těchto složek myšlení – emoční i racionální inteligence.

Nelze se proto divit, že smysl mnoha biblických záznamů nakonec zůstal skryt pro celé generace Židů i křesťanů. (srov. 2Pt 3:16) Dnes už doba natolik pokročila, že si křesťané skutečně nemohou dovolit, aby se z úcty k nějaké církvi drželi tradičních, logicky neodůvodněných dogmat a představ.

Jak tedy zkoumat Bibli? S rozvojem poznání a vzdělanosti by mohly růst i naše znalosti o Bohu. (Ř 1:20) Naše představy o Něm by mohly být stále přesnější a mohl by se výrazně vyvíjet i náš vztah k Němu. Abychom toho byli schopni, musíme se při studiu biblických zpráv naučit uplatňovat logiku a všechny pravdivé poznatky vědy. A to jak ty školní, často už pozapomenuté, tak všechny nové, jak to jen jejich dostupnost umožňuje. Bible byla totiž v konečném důsledku napsána až pro nás, kdo takové vědomosti máme! „Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina ...“ (Ž 102:19 ) ; „Nyní jdi, napiš to před nimi na desku, zaznamenej do knihy a zůstane to svědectvím do posledního dne, navždy, na věky.“ (Iz 30:; „Přišel jsem, abych tě poučil o tom, co potká tvůj lid v posledních dnech, neboť vidění se týká těchto dnů.“ (Da 10:14) ; „... aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef 2:7) ; „To všechno je jen stín budoucích věcí ...“ (Ko 2:17) ; „A ty, Danieli, udržuj ta slova v tajnosti a zapečeť tuto knihu až do doby konce.“ (Da 12:4) ; „Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel. Tím dal výstrahu budoucím bezbožníkům.“ (2Pt 2:6).

Jako lidstvo se již musíme zbavit všech mýtů, které jsme si sami vytvořili v době, kdy jsme marně toužili po odpovědích na své otázky, kdy tyto poznatky ještě nebyly k dispozici a kdy i naše schopnost uvažování nemohla být dostatečně rozvinuta. To je úkol, který před námi nyní stojí. (srov. Iz 55:6-9; Ř 1:19,20) Kristus slíbil, že cesta rostoucího poznávání pravdy nakonec způsobí, že se kvalita našeho života zlepší, a tím tuto cestu stanovil za náš cíl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“

Spoiler:

František napsal:
Jak tedy zkoumat Bibli? S rozvojem poznání a vzdělanosti by mohly růst i naše znalosti o Bohu. (Ř 1:20) Naše představy o Něm by mohly být stále přesnější a mohl by se výrazně vyvíjet i náš vztah k Němu. Abychom toho byli schopni, musíme se při studiu biblických zpráv naučit uplatňovat logiku a všechny pravdivé poznatky vědy.

Františku,

dal sis velkou práci. Jsi dobrý dělník, ale podle mého názoru zapomínáš na nás prosté rybáře. To co zde předkládáš je pro mne tak těžké, že nejsem s to strávit ani desetinu. Nedovedu si představit jak by s tím zápasil obecný lid, pro který přece Bůh učinil své evangelium jednoduché a křišťálově čisté. Poznejte pravdu=přijměte Ducha svatého. Pravda vás učiní svobodnými=Duch, který je ve vás, vám připomene všechny věci. Ještě, že Ježíš Kristus vystoupil na nebesa, aby nám seslal Utěšitele, který nás může všemu naučit bez poznání logiky i posledních poznatků vědy. Písmo je napsané tak, že je samé podobenství. Takže jedině Bůh nám může otevřít smysl. Podobně jako Ježíš Kristus svým učedníkům vše co řekl na veřejnosti ještě v soukromí vysvětlil. Vyjděme tedy k Němu do soukromí a nechme se poučit přímo od Něho.

Bohatýre,
moc s tebou souhlasím.
Po těch letech hlubokého studia Bible opravdu vítám společenství s Duchem svatým, který je úžasný v tom, že k čemu bych se pachtila hodiny a hodiny studia a ani bych se nedopachtila, on s jakýmsi nevšedním nadhledem - jak by ne, když je tím, kým je! - mi dovolí nahlédnout tam, kam sama nemůžu a zklidní mě. Je úžasný!
Na druhou stranu si vážím lidí jako je František, že dávají tolik času a energie na to, aby něco vysvětlili. Já už nějak nemám sílu, a tak se ráda spolehnu na Pomocníka...

Františku jestli nemáte sekretářku, která to za Vás psala tak klobouk dolů.Vaše názory jsou mi velmi blízké.Moc se mi líbý váš pohled.S něčím se ztotožnuji, něco mě vede k zamyšlení.

Františku, odpusťe mi mou ignoraci, ale jste schopen to shrnout do 1 kratšího odstavce?
nemám příliš chuti a času se tím prokousávat ale přes to mne zajímá Váš názor na bibli a její poselství.

Jan

Tak jsem se "prokousal" Vaším článkem. Tu jsou mé poznámky, spíše jen k 1. části a pouze drobné. Jinak se mi Váš příspěvek líbí.


A)

1.odstavec-co je Bible-pro mne Boží zvěst, kniha příběhů obsahující pravdu "všeobecnou (řekněme morální ponaučení) a Slovo (které se k nám děje skrze ni a Ducha sv.)

2. je genialita zárukou správného chápání Písma a Boží věci?

3. přístup fundamentalistický (nekritický) vůbec nepřežívá, ale stále více se vyhrocuje především v kruzích letničních, evangelikálních, charismatických a pod. (tyto církve jsou v růstu především v USA a západní a střední Evropě)


.Já bych dělil na přístup náboženský a nenáboženský a ten první na fundamentální a kritický (samozřejmně s celou škálou směrů mezi těmito krajními body) a co například "vesmírní lidé", ti také Bibli "berou"

B a dále) příspěvek
díky za to. více méně souhlasím.


Jan